O osudu obrazu a zázračné události s ním spojené vypráví úřední protokoly i literární památky (např. "Nebeský lékař Krystus Ježíš etc.," Hradec Král. 1735). Podle nich pochází obraz namalovaný na lipovém dřevě a dlouho nesprávně pokládaný za dílo německého malíře Lucase Cranacha nebo jeho školy prý z Rudolfínských sbírek, z nichž byl uloupen rabující švédskou armádou, když se dne 26. 7. 1648, tedy na samém sklonku 30 leté války, zmocnila Hradčan a Malé Strany.
vozu, odvážejícího naloupenou kořist, obraz upadl, byl sebrán na ulici zřízencem kteréhosi hostince a jím prodán zaměstnanci, snad jakémusi tajemníku košumberského Ferdinanda Viléma Slavaty. Nový vlastník obrazu při cestě z Prahy přes Chrudim tady těžce onemocněl a v domě svého známého Jana Pfeiffra - čp. 78/I na náměstí - nyní budova Městského úřadu - zemřel. Před smrtí daroval obraz svatého Salvátora svému hostiteli, kterého požádal, aby měl obraz ve velké úctě, ježto představuje pravou Kristovu podobu. Tak přišel obraz v srpnu roku 1648 do Chrudimě.
Když se rozšířila pověst, že švédská vojska táhnou z Čech na Moravu, opustil prý Pfeiffer se svou rodinou město a dohled nad svou domácností svěřil své služebné Dorotě Skákalíkové, vdově po Matěji Skákalíkovi: Do Pfeiffrovy domácnosti se nakvartýrovali čtyři švédští vojáci, z nichž jeden byl řezník, druhý kovář, dva ostatní byli pacholky. Všichni se pustili do hry v kostky, i když nebylo vlastně o co hrát. Tu kovář, který se ubytoval v menší světnici vzadu, kde obraz visel, sňal Spasitelovu podobiznu se stěny se slovy "rozdělme se o toho ďábla" a navrhl, aby se hrálo o obraz a na něm. Tu se objevil první zázrak. Hráčům padala stále stejná čísla, takže jeden z nich ze vzteku bodl do obrazu dýkou pod levým okem Salvátorovým a druhý po obraze hodil konvicí a obraz navíc na povrchu pořezali. A tu se stal další zázrak: v místech ran se objevila čerstvá krev. Dorotě Skákalíkové se podařilo zohavený obraz dostat z rukou vojáků a bezpečně jej ukrýt, prozatím ve svém loži.
Když druhého dne vojáci, jimž po včerejšku otrnulo, chtěli pokračovat ve své bezbožné hře o obraz a Skákalíková tomu bránila, strhla se menší šarvátka, při níž vojenská dýka, určená pro Skákalíkovou, zasáhla dveře. Byl to jistě další zázrak.
Švédové z Chrudimě brzy navždy odtáhli, Pfeiffer se vrátil domů s dozvěděl se od Skákalíkové, co se za jeho nepřítomnosti stalo s obrazem. Aby zakryl stopy čerstvé krve na obraze, obrátil se Pfeiffer na chrudimského malíře Samuela Gindtera s výzvou, aby příslušná místa na obraze přemaloval. Malířův dvojí pokus neměl úspěch, přemalba odpadla, a tak v zamýšlené opravě nebylo již pokračováno. O tom všem informoval Pfeiffer jen okruh svých nejbližších známých.
Když se chrudimským děkanem stal vysokomýtský Samuel Václav Hattaš, dozvěděl se při návštěvě v Pfeiffrově domě o zázračném obraze a jeho osudech, a nakonec vlastníka obrazu přemluvil, aby jej daroval kostelu. Pfeiffer se prý k daru jen těžko odhodlával s tušením, že rozloučení s obrazem bude pro něho znamenat smrt nebo aspoň vážnou nehodu. Nemýlil se, poněvadž brzy na to onemocněl a zemřel.
Do hlavního chrudimského kostela se obraz dostal udánlivě dne 9. 8. 1674 a byl prozatímně umístěn na malém oltáři blízko oltáře hlavního. Děkan Hattaš se energicky ujal zjištění, jak se seběhly události v roce 1648 (protokoly, sepsané v tom směru s Dorotou Skákalíkovou, jsou dosud zachovány). Z chrudimského popudu bylo u arcibiskupské konsistoře v Praze zahájeno církevní řízení, jehož výsledkem byl souhlas, aby obraz, uznaný za zázračný, byl vystaven k veřejné adoraci, což se stalo na Boží hod velikonoční, dne 5. dubna 1676.
Celý zázračný děj byl nepříliš uměle zachycen neznámým malířem na dvou rozměrných plátnech, jež visela po obou stranách vstupní podesty arciděkanského kostela. Pro větší názornost byla malba doprovázena těmito verši:
"Hle, jak švédská lůza posměchy si tropí, sv. svátost kácí, o ni kostky klopí.
Jí se rouhá, zápolí s ní vztekle, ďáblů kratochvíl ni horší není v pekle.
Nad Božstvím tak hejřit, spatříc dívka trne, chopí obraz, spěchá, smrt se na ni hrne.
Ale zde cos s nebes, kdo srdečně brání, toho s nebe Božství mocí svatou chrání.“
Oba obrazy byly zničeny požárem v polovině dvacátých let 20. století.
Úcta k obrazu a víra v jeho zázračnou moc vzrůstala. Občané ze Slatiňan, z Kolína i odjinud věřili v pomoc, která jim byla prostřednictvím obrazu poskytnuta při epidemii moru, řádící v roce 1680 a 1713. Při svém pobytu na zámku v Pardubicích vyžádal si panovník Leopold I., aby mu byl obraz do Pardubic zapůjčen a odvděčil se darem 400 dukátů, z nichž, popřípadě za ně, byla na rámec obrazu pořízena koruna.
Nábožensky vznícená doba baroka spatřovala ovšem zázraky i tam, kde bychom dnes věci pozorovali s oprávněnou skepsí. Ta byla na místě i tenkrát, když 141etá slečna Maxmiliána Hubrigová z Čankovic pozorovala, že jí roste hrb. Obětovala promptně zázračnému obrazu 14 liberní svíci, načež s potěšením konstatovala, že se hrb ztratil.
Za pruské okupace Chrudimě - na jaře roku 1742 - dal tehdejší děkan obraz jako největší poklad města nahradit kopií. Pruský Friedrich II., který měl v Chrudimi po dobu jednoho měsíce svůj hlavní stan, přiměl děkana, aby originál obrazu byl vrácen na původní místo a dal obraz hlídat pruskou vojenskou stráží.
K obrazu se konaly slavné pouti, které byly v Chrudimi největší náboženskou, společenskou a ovšem i hospodářskou událostí celého roku. Vždyť prý v době moru za dobu od 16. 8. do 29. 11. 1733 přišlo do Chrudimě neméně než 52 000 lidí. Obrazu byly obětovány i různé cenné dary a obětiny. Pokud byly z drahých kovů, vzaly vesměs za své v souvislosti se stáním bankrotem roku 1811, kdy musely být odevzdány státní kase.
Pro zbožné poutníky se jako památka z pouti prodávaly kopie zázračného obrazu v pouťových stáncích. I chrudimský malíř a historik Josef Cereghetti míval na pouti podobný stánek. Kopie zázračného obrazu se vyskytují dosud v starochrudimských domácnostech a jako památku na rodné město si je vozili Chrudimané s sebou i do světa (tak např. i Jan Nepomuk Štěpánek). Byla-li taková kopie dotýkána na originálu obrazu, což zvyšovalo její hmotnou i ideální hodnotu, bylo to na kopii vyznačeno zvláštní pečetí, potvrzující dotek ("Attacta in originali"). Rovněž sklenice s barevnou rytinou poutního chrámu, tehdy ještě s věžemi barokních cibulí a parapetem, byly připomínkou vykonané poutě. Dnes jsou milou památkou na starou Chrudim.
poctě svatého obrazu, či spíše k poctě Spasitele, byly skládány a prodávány písně ("O Salvátor"), mnohdy jako kramářské tisky.
Zatím co obraz sv. Salvátora byl zachován v kostele, stůl, na němž k zázraku došlo, zůstal v domě čp. 78/I a přecházel vždy na nové vlastníky nemovitosti jako její cenné příslušenství. Kupní smlouvou ze dne 1, května 1846 koupil dům pozdější chrudimský starosta Jan Martini, výslovně "s oním stolem, na němž v 301eté válce prý Švédové hráli o zázračný obraz sv. Salvátora, nyní v děkanském kostele". Dědictvím po Janu Martinim přešel stůl, který musel být oplechován, aby se zabránilo jeho zničení postupným odlupováním třísek, do rodiny Klimplovy a byl chován v Prachovicích, odkud byl např. k pouti roku 1880 do Chrudimě převezen. V roce 1892 jednala obecní rada prostřednictvím tehdejšího děkana Waltra o získání stolu. Výsledek jednání jsme nezjistili. Ježto v sakristii arciděkanského chrámu je takový oplechovaný stůl, můžeme se snad odvážit závěru, že stůl je do dneška zachován.
Vlastivědné museum pro východní Čechy v Chrudimi, nyní Okresní muzeum, konalo v roce 1948 výstavu "Tři sta let salvátorské tradice v Chrudimi", k níž vyšla publikace téhož názvu, na kterou v podrobnostech poukazujeme.
Aby zvýšil slávu a přitažlivost Chrudimě jako poutního místa, dožadoval se chrudimský magistrát až v Římě roku 1752 ostatků nějakého světce. Z Říma přivezl takovouto relikvii, označenou jménem svatého Viktorina, do Prahy poličský občan Blažej Plocer; na to vydala pražská konsistoř dne 18. prosince 1754 authentiku, tj. církevní potvrzení o pravosti ostatků, jež byly pak převezeny do Chrudimě. V únoru následujícího roku 1755 byly předány uršulinkám do Kutné Hory, s nimiž dojednána úprava o okrášlení ostatků za obnos 170,-zl. Peníze v Chrudimi vyinkasoval místní děkan Haugvic z Biskupic, který se nestyděl celou vybranou částku si ponechat, takže uršulinkám nic nezaplatil. Ty na úpravě ostatků nepracovaly. Zdá se, že záležitost v Chrudimi poněkud pousnula, ježto teprve v srpnu r. 1761 vyšla děkanova zpronevěra najevo. Za nových 150,-zl., v Chrudimi sebraných, se uršulinky uvolily k výzdobě ostatků. Ty pak byly dne 4. srpna 1762 od chrudimských cechů přeneseny z Kutné Hory a dne 5. 8. uloženy v kostele sv. Jana Křtitele a dne 8. srpna 1762 ve slavném průvodu přeneseny do hlavního kostela. Ostatky světce uloženy v oltářní tumbě, která při regotisaci kostela v minulém století nahrazena novou. Jsou nyní v pravé kostelní lodi v oltáři Jana Nepomuckého, zakryty skleněnou neprůhlednou deskou.
Pražská konsistoř dovolila pak rozhodnutím ze dne 30. června 1766, aby den přenesení ostatků sv. Viktorina (translace), tj. 4. srpen, byl v Chrudimi slaven jako zasvěcený patronu města.
Nehodný chrudimský děkan Haugvic, který se dopustil i jiných machinací s církevním majetkem, se stal ovšem v Chrudimi nemožným a po řízení u konsistoře se do Chrudimě již nevrátil.
knihy : Charvát, J.: Stará Chrudim. Vlastivědné vyprávění o minulosti českého města. Okresní muzeum Chrudim, Chrudim, 1991
