Dřevěná, krytá věž ve tvaru husitské hlásky vděčí za svůj vznik Klubu českých turistů.
Zprávu o spícím vojsku v hoře Blaník poprvé vyslovil mnich, který byl "anděly" navlečen jakéhosi elastického oděvu a poté odnesen mezi hvězdy. Viděl nejen naši Zemi, ale i planety. To vše v době, kdy církev svatá tvrdila, že žijeme na placaté desce. Po návratu se údajně změnil v jasnovidce, obdařeného mimořádnými schopnostmi. A tehdy také hovořil o spících rytířích.
Podle proroctví Mikuláše z Vlásenice u Pelhřimova, vysloveného po roce 1471 a poté vydaného v Norimberku, je v nitru Blaníku skryto "vojsko boží na ochranu země české a pravdy boží." Určitá znamení, jako např. usychání stromů od vrcholů Blaníku, jsou předzvěsti velké bitvy, která se strhne na louce mezi Načeradcem a Blaníkem. Pak zakročí Bůh a z hory vyjede tajné vojsko, které vypudí nepřátele.
Jistá mladá dívka na počátku 19. století byla prý jedním z rytířů pozvána do hory, aby tam poklidila. Vrátila se až po roce, ale po 3 dnech zemřela na neznámou nemoc.
Mezi místními obyvateli se vypráví o dvou dětech, které se ztratily v blízkosti Blaníku a několik dní byly nezvěstné. Když se vrátily domů, byly velmi zaskočeny zoufalým a ustaraným výrazem svých rodičů, neboť se domnívaly, že byly venku jen pár hodin. I tyto děti uvedly, že se najednou ocitly v podzemí, kde si hrály se skřítky a vílami.
Krajský komisař Putzlacher, cestující asi roku 1827 z Vlašimi do Mladé Vožice, vypověděl, že jej pronásledovali "obrnění jezdci".
Na počátku 20. století za Hutinou pod Blaníkem pásla chalupnice Kyptová z Křížova dobytek. Jednou se před ní zjevil "veliký pán" s brýlemi na nose, v ruce držel noviny a upřeně a polekaně na ni hleděl. Pak se opět rozplynul.
Služebná z Louňovic se chtěla u Blaníka napít ze studánky a sotva se dotkla rty vody, uviděla pluky rytířů. Nechala všeho a utekla. Druhý den na místě našla v nůši peníze.
Vstup do nitra hory bývá ztotožňován s tzv. Veřejovou skálou.
Ve 20. letech 20. století nalezl jakýsi učený pán z Prahy pod rozhlednou ve skalní rozsedlině jakási divná písmena. Když si je chtěl opsat, objevili se náhle u něj jacísi cikáni, mířili na něj karabinami a měli i nože. Od té doby se nikdo neodvážil znaky opisovat.
Badatelé se domnívají, že tyto příběhy lze vysvětlit pouze tím, že na Blaníku či v jeho bezprostředním okolí je možný vstup do paralelního světa či časoprostorový tunel.
18.4.1886 podal u Okresního soudu ve Vlašimi kamenický pomocník Václav Podbrdský žalobu na louňovického kamenického mistra Františka Šolína za to, že mu nezaplatil mzdu za práci při tesání základního kamene pro Národní divadlo v roce 1868. Soud žádosti vyhověl a vydal platební příkaz, proti němuž se louňovický mistr ihned odvolal, neboť žalobce Podbrdský měl, podle očitých svědků tragicky zahynout při odtrhávání základního kamene pádem do hloubky 60 metrů. Jeho mrtvé tělo se však v roklině nikdy nenašlo a kamenický dělník byl úředně prohlášen za mrtvého.
Václav Podbrdský byl proto soudem vyzván, aby dokázal svou totožnost a vysvětlil, kde se nacházel oněch 18 let, neboť mu hrozil trest ta vyhýbání se vojenské službě.
Na soudním jednání mu celá jeho rodina i sousedé přísežně dosvědčili totožnost a bývalý zaměstnavatel mu musel zaplatit dlužnou částku i s úroky.
Pro vyhýbání se vojenské povinnosti byl však Podbrdský postaven před vojenský soud, kde se hájil velmi zvláštním způsobem : Uvedl, že při odstřelu velkého balvanu chtěl uhnout kousek stranou a zřítil se přitom ze skály. Po dopadu ztratil vědomí, a když procitl, hučelo mu v hlavě a před očima se mu točila barevná kola. Ocitl se v prostorném sále, do kterého vstoupila nádherná dívka, vznášející se kousek nad zemí. Podívala se mu do očí a navázala s ním telepatický kontakt. Sám Podbrdský to komentoval slovy : "V mé hlavě se počaly tvořit myšlenky, jako bych byl učený, a ne prostý dělník. Změnil jsem se na jiného, lepšího člověka." Poté do sálu vešla dlouhá řada mužů, ve kterých Podbrdský poznával postupně jednotlivé české panovníky a národní buditele včetně Cyrila s Metodějem. Posledně jmenovaný mu dal číst v knize s jemu neznámým písmem, ale on mu přesto rozuměl. Průvod poté za zpěvu staroslověnského chorálu odešel a dívka mu vysvětlila, že je strážným duchem českého národa a že na tomto místě všichni bdí, aby národ nezahynul. On ať se vrátí ke své práci a všude hlásí, co viděl. Nato se vznesla ke klenutému stropu, který se změnil na oblohu s oblaky. Podbrdský spěchal rychle domů, kde s hrůzou zjistil, že jeho rodiče zestárli a sourozenci již mají vlastní děti. Domníval se, že byl pryč jen 18 hodin, ale ve skutečnosti uběhlo celých 18 let.
Vojenský soud nakonec Podbrdského uznal na základě lékařské diagnózy, že trpí fixní ideou, podle které byl 18 let v Blaníku, nevinným.
Tento příběh byl uveřejněn v Národní politice v roce 1889. Prozaické vysvětlení zní, že Podbrdský se celou dobu schovával před vojenskou službou v rozvalinách hradu Šelmberka u Mladé Vožice.
V jeskyni pod sakristií bývalého kostela bydlel poustevník. Jeho duch by měl obcházet po ruinách a hlídat zde ukrytý poklad.
Zachování harmonické, biologicky vyvážené krajiny, jejíž ústřední dominantou je památná hora Blaník, pozoruhodná i z geologického hlediska, nehledě k zachovalým lesním porostům. Základním prvkem oblasti je mozaika lesních celků, polí, luk a menších rybníků s vhodně začleněnou zástavbou obcí s četnými historickými památkami. Prostředí je dosud jen málo narušené průmyslovým i zemědělským znečištěním. V rámci středních Čech jde o jediné velkoplošné území, kde je chráněna typická krajina na přeměněných horninách krystalinika.
Oblast budují metamorfované horniny moldanubika, především biotitické pararuly. Zhruba uprostřed se vypíná hrásť Velkého a Malého Blaníka pozůstávající z odolné, mírně usměrněné ortoruly ("žuloruly"), která vystupuje na bocích obou vrchů v podobě nápadných skalních výchozů - skalních hradeb a tvoří mohutné balvanité sutě. Na západě a severu lemují Blaníky dvojslídné svorové ruly. Při západní hranici oblasti se zachovaly relikty permské výplně Blanické brázdy, jejíž zlomová tektonika se promítá do reliéfu celé oblasti. Krom Blaníků je výrazným geomorfologickým prvkem údolí říčky Blanice s vyvinutými meandry. Z pokryvných formací se uplatňují svahové hlíny a menší akumulace prachovic, nivní uloženiny podél Blanice a drobné mělké rašeliny.
Převládají středně až silně kyselé hnědé půdy, na srázech Blaníků přecházející místy do kyselých rankerů, v plochých úsecích na těžších hlínách do pseudoglejů. Menší rozsah mají gleje v nivách a slatinné půdy v mokřadech.
Původně pokrýval celé území les, převážně acidofilní doubravy až jedlové doubravy, který v oblasti Blaníků a při východním okraji oblasti přecházel do bučin, především bikových. Dnes je oblast více než z poloviny odlesněna a zbylé lesy přeměněné na jehličnaté kultury. Bučiny s útržky smíšených suťových lesů se zachovaly na Blanících a Křížovské hůře, bohatší dubohabřiny na svazích lemujících nivu Blanice. Nejhodnotnější vegetace se dnes soustřeďuje na pramenných loukách a mokřadech při rybnících, kde rostou bazanovec kytkokvětý, rosnatka okrouhlolistá, ďáblík, tolije, vachta, prstnatec májový atd. Z lesních druhů zaslouží zmínky lilie zlatohlavá, oměj pestrý, vemeník dvoulistý, plavuně ad.
Krom běžné fauny středočeské kulturní krajiny žije v CHKO dosud řada vzácnějších nebo obecně ohrožených druhů. Ze savců je to vydra, netopýr černý a velký, z hnízdících ptáků bramborníček hnědý, jestřáb lesní, moták pochop, potápka malá, sluka lesní a výr. Pozorována byla řada dalších druhů, např. orel křiklavý a orlovec říční, z plazů ještěrka živorodá, užovka hladká a podplamatá, z obojživelníků rosnička, skokan rašelinný a čolek horský. Ze silně ohrožených druhů zaslouží zmínky mihule potoční a sekavec písečný. Z bezobratlých uvádíme raka říčního, motýlici lesklou, vážku jasnoskvrnnou a v Blanici velevruba nadmutého. Na Velkém Blaníku žije alpský plž zemoun (Aegopis verticillus), horský druh vrásenka pomezní a velmi vzácně i hrotice (Balea perversa).
V lesích dnes převládají jehličnaté, zejména smrkové monokultury, poměrně jakostní a dobře udržované. Zbytky původních bučin včetně suťových porostů s klenem a lípou se zachovaly na Blanících, které jsou dnes rezervacemi a genovou základnou buku. Na teplých svazích v údolí Blanice se vyskytují dubohabřiny, na suchých místech s příměsí borovice, které ve vlhčích, úživnějších partiích mají bohatý bylinný podrost. Vzhledem k zachovalosti prostředí se zde většina lesních dřevin dobře zmlazuje a navíc je pamatováno i na pěstování stromů původních v této oblasti.
V lesích s výjimkou porostů zvláštního určení, probíhá běžné, vcelku citlivě prováděné obhospodařování, jinak téměř 2/3 území zaujímá zemědělský půdní fond. Pěstují se obiloviny, brambory, řepka a hrách, dále jeteloviny a trávy. Chov dobytka, zde tradiční, se donedávna rozvíjel v podobě pastevního velkochovu mladého dobytka (Krasovice), dnes se stavy snižují a chov přechází do menších rozptýlených objektů. Rozšířen je i chov prasat, objevují se první chovy koz. Bylo také podstatně omezeno přehnojování a chemizace, což zde znamenalo největší ohrožení původní přírody.
V oblasti probíhala do nedávné minulosti těžba zlata, především na Roudném, kde se nachází jedno z nejdéle známých českých ložisek (první zmínka o těžbě z r. 1388). Největší výnos zde byl dosažen v r. 1913, kdy Roudný zaujímal vedoucí místo mezi zlatodoly rakousko-uherské monarchie, později se výnos snižoval až do ukončení těžby v r. 1930. Říčka Blanice je vodohospodářsky významný tok, který zásobuje vodou město Vlašim. Tradici má rovněž i rybníkářství, jehož rozvoj počíná pravděpodobně již se založením louňovického kláštera v r. 1149. V současné době je hlavním cílem doplnění sítě maloplošných chráněných území. Rovněž je třeba stále sledovat a podle možnosti regulovat možné zdroje znečištění.
Mezi středočeskými CHKO zaujímá Blaník zvláštní postavení v tom směru, že je jednak plošně nejmenší, jednak byla a dosud je považována především za území, kde se chrání určitý charakteristický typ osídlené harmonické krajiny dosud jen málo narušené negativními činiteli, které jinak postihly většinou našeho území v druhé polovině 20. století. Hora Blaník byla vždy spíše pokládána za kulturní objekt než za hodnotný přírodní celek, kterým nepochybně je a který v tomto směru nemá rovna v širokém okolí. Území patří z hlediska přírodovědeckého ke klasickému mezofitiku na moldanubickém krystaliniku, které je jak po botanické tak zoologické stránce poměrně chudé a jednotvárné. Nicméně jde o krajinu harmonickou, kde lidský vliv působil spíše kladně než záporně a která si dodnes uchovala své přírodní i kulturní hodnoty. V řadě obcí se zachovaly stavby kostelů, románských, gotických i barokních, ze světských staveb vynikají zámky (Louňovice, Načeradec). Oblast si dodnes zachovala neopakovatelný kolorit typické české krajiny na rozhraní středních Čech a Českomoravské vrchoviny, který nebyl významněji narušen výstavbou nápadných objektů ani jinými devastujícími hospodářskými aktivitami. Je proto vysoce hodnocena, co do možností rekreace a turistiky, k čemuž podstatně připívá tradiční popularita Blaníka, jako významné české hory opředené starobylými pověstmi. Soustavný přírodovědecký výzkum je dnes úkolem do nejbližší budoucnosti, neboť je nepochybné, že odkryje ještě řadu přírodních hodnot, které bude třeba uchovat.
