Bohové
Keltská božstva
	Taranis
	bůh úrodnosti a "jiného světa"
	srovnáván s Dispaterem, Dagdou a Scholienem
	Commenta Bernensia (Berner Scholien) (viz interpretatio romana) uvádějí, že k obměkčení Taranise "Dispatera" byli lidé upalováni v dřevěných žlabech. Byl to bůh chránící bojovníky a zároveň stavěný na roveň "Jupiterovi" - kdysi býval usmiřován lidskými hlavami, nyní "s potěšením přijímá hlavy dobytčí". Taranis, odvozeno od "taran", "hrom", vládl hromem a bleskem a mohl patrně posílat i krupobití ničící úrodu. Původně to byl snad bůh počasí, jemuž byly během doby přiděleny další funkce. J.-J. Hatt poukazuje na to, že v laténské době byl Taranis tak silně ovlivněn předkeltským "Martem", že přebíral jeho koňskou postavu, což vidíme na konvicích v Reinheimu a Waldalgesheimu. Na konvicích z Hallein-Dürrnbergu (Museum Carolino Augusteum, Salzburg) je znázorněn jako žravý netvor s Teutatesovou hlavou v ústech na znamení, že pro něho představuje stálé nebezpečí. Až dosud bylo sice objeveno jen půl tuctu votivních oltářních nápisů k Taranisově poctě, ale jsou zato rozptýleny od Anglie po Jugoslávii. Řecky psaný z Orgonu u ústí Rhôny je adresován "TARANOY", tedy přímo hromovládci, stejně jako nápisy z Tours nebo z Chesteru ("IOM Taranis"), kdežto jiný ze Scardony (Jugoslávie) je označen "Taranuco" a dva další z Böckingen a z Goldramsteinu "Taranucnus", což znamená "syn Taranise" nebo "náležející Taranisovi". Třebaže J. de Vries "nevidí nejmenší potřebu" uvádět Taranise ve spojení s "kolovým bohem", právě to činí od raných galsko-římských dob všechny ty oltáře, jejichž votivní nápisy svědčící "Jupiterovi" jsou provázeny jak bleskem, tak také kolem. Galové si zřejmě představovali, že "Jupiter" je nadřazen jejich bohu s kolem. Taranisovou zkratkou byl triskelion nebo spirála. Až dodneška se ve Švýcarsku a Lucembursku, obvykle o masopustě, provozují některé zvyky spojované s Taranisem, například kutálení hořících obručí - dříve to bylo obvyklé i v jižním Německu, Alsasku, Porýní, kolem Mosely a v oblasti Hunsrück-Eifel. Už ve 4. stol. se ve Vita sv. Vincenta z Ages rozhořčeně píše, že bezbožná horda pohanů se shromáždila kolem jednoho chrámu, z jehož dveří se v pravidelných intervalech, jako na povel démona, vyvalilo hořící kolo, koulelo se jakousi průrvou až k řece a odtamtud - sršíce jiskry - zase zpět. "Toto ďábelské mámení zmizelo před znamením kříže." Ve zmíněném obřadu byl nebeský oheň vysílán k oplodnění pozemské vody, jak to líčí scéna na gundestrupském kotli, v níž mohutný bůh, jemuž po bocích sekundují strašliví psi, zvedá pravičkou do výše kolo, aby jím mrštil. Jakési malé božstvo oděné po domorodém způsobu, na hlavě přilbu s rohy, sahá přímo do loukotí - musel to být domácí "Mars", ztělesňující Taranisovu plodnostní a válečnou komponentu - a rovnou pod jeho nohama se vine rohatý had, a to doprava! , pán celé nebeské klenby, oplodňuje bleskem zemi, sám však tvořivý bůh není, neboť teprve když se jeho choť Rigani snoubí s Esusem/Cernunnem, začíná všechno na zemi růst a plodit, vzniká blahobyt. Svého času však musel mít Taranis ve své kompetenci Jiný svět a úrodnost jako "Dispater", "Jupiterův" temný souputník, obdobně jako irský Dagda, jinak by ho s ním Scholien neztotožnily. Mince a ojedinělá zobrazení typu "Dispatera Štrasburského" tuto představu silně podporují.
	Zdroj Sylvia a Paul F. Botheroydovi: Lexikon keltské mytologie